Po návštěvě v hudební ordinaci

Tak jsem včera byla na první zkoušce s novou jazzovou kapelou. Jak se to semlelo? Nuže, nejdřív se odepsalo na inzerát, který zněl v překladu asi takto: „ Trio (bubeník, baskytarista a kytarista) hledá solový nástroj nebo zpěv. Hrajeme jazz standards, latin, hlavně pro radost, sem tam nějaký ten koncert“
A za tím vším se skrývala partička doktorů (vlastně jeden z nich je vrchní bratr neboli náčelník zdravotních sestřiček). Jsou pilní jako včeličky, takže zkouší dokonce dvakrát týdně! Tento luxus si mohou dopřávat, neboť mají dvě „studia“, rozuměj dva z doktorů mají doma soukromou hudební ordinaci, perfektně vybavenou (a já se tak těšila, že si budu muset konečně koupit vlastní mikrofón). Hned jsme si padli noty, repertoáru a povětšinou i do tóniny. Na první zkoušce jsme tedy dali dohromady asi patnáct věcí, odjížděli jsme všichni s dobrým pocitem a natěšení na první hraní. Termín se dozvím možná už na příští zkoušce. Vida, jak to jde, když se chce…

Kulturní okénko

Už jsem tu skoro měsíc a na mém skromném blogu toho zatím moc není. Co bych vám tak pověděla? Už tu máme po sklizni. Absolvovala jsem první ochutnávku vína na jazzovém koncertě. Výborný ročník 2008! Ehm, zase jsem tam neměla foťák. (ale povšimněte si, že první fotky už jsou na světě, viz příspěvek níže). Omluvou mi budiž fakt, že jsem šla původně do kina na Alexandra Něvského. Vy si snad berete foťák do kina? :) Byla to lahůdka: ruské znění s francouzskými titulky, opravdový lingvistický požitek. Prokofjev mi zněl v uších ještě po cestě do centra. Nicméně jsem té kultury stále neměla dost. Naštěstí tady zrovna probíhá jazzový festival Jazzebre (jazzová zebra :)). Po zběžném pohledu na program tedy bylo rozhodnuto. Koncert se konal ve výjimečném prostředí – na střeše obchodního domu Galerie Lafaytte. Už jste to někdy zažili? Koncert na střeše obchodního domu… No a tam jsem právě měla mít ten foťák, protože je odtamtud úplně nejlepší výhled na celé město. Kapela se jmenovala….no to je trošku složitější. Normální název je Jeff Martin trio, v programu však bylo uvedeno Quartet en L'R a dohromady jich hrálo pět. Pak se v tom má chudák posluchač vyznat. Ale byli to kluci šikovní a hráli i svoje kompozice, takže jsem jim ty zmatky odpustila. A Navíc tam byla ta ochutnávka...

Vstupte do mého zbrusu nového alba

Uvidíte, co jste ještě neviděli! Například můj pokojíček(nemusíte se bát, fotky švábů jsem si nechala pro sebe), pohled z okna na Mont Canigou (2785 m), katarské hrady nebo tajemnou horu Bugarach. Nejsem žádný velký fotograf, takže to berte jen jako takový skromný obrazový doprovod k tomu, o čem jsem tu psala...

Pro Danušku: zelené světýlko bohužel Honza smazal, ale nahrála jsem tam svoje fotky s červeným světýlkem. ;)

http://picasaweb.google.cz/michaela.pachova

Předběžný rozvrh hodin po prvním týdnu

Lundi (pondělí):
10:30 -12:00 Natation (plavání)
12:15 -13:45 Stretching (protahování)
14:00 -16:00 Theatre (divadelní seminář)
16:00 – 18:00 Introduction a l’histoire contemporaine (úvod do současných dějin)
20:30 – 22:00 Salsa nebo 20:00 – 22:00 Plongée sous marine (potápění)

Mardi (úterý):
08:00 – 10:00 Sémiotique de l’image (sémiotika obrazu, výtvarné umění)
10:00 – 11:00 Espagnol (španělština)
11:00 – 12:00 Grammaire (opakování morfologie, syntaxe,…)
12:15 – 13:45 Yoga (jóga)
Oběd, knihovna
15:30 – 17:00 Linguistique (pro mě opakování, ale repetitio est mater studiorum)
18:00 – 20:00 Danse africaine (africký tanec)

Mercredi (středa):
10:00 – 12:00 Littérature médievale (středověká literatura)
Oběd, knihovna
14:00 – 15:00 Histoire des idées grecques (Dějiny řeckého myšlení)
15:00 – 16:30 Civilisation catalane (seminář „vše o Katalánsku“)
17:00 – 18:00 Stylistique (stylistika)
18:00 – 20:00 Psychologie d’éducation (asi vyměním za basketball nebo za fitness)
20:30 – 22:00 Gospel (možná)

Jeudi (čtvrtek):
08:00 – 10:00 Grammaire/linguistique (lexikologie)
10:00 – 11:00 Philologie (rétorika)
Oběd
12:00 – 14:00 Flamenco
14:00 – 15:30 Littérature comparée (komparativní literatura)
15:30 – 17:00 Littérature comparée (komparativní literatura)
17:00 – 18:00 Expression écrite (asi nebudu stíhat)
18:00 – 20:00 Athlétisme nebo 20:00 – 22:00 Plongée sous marine (potápění)

Vendredi (pátek):
08:00 – 10:00 Phonétique corrective (Korektivní fonetika, výslovnost)
10:30 – 12:00 Grammaire (gramatika)
12:00 – 13:30 Littérature comparée (komparativní literatura)
13:30 – 15:30 Didactique F.L.E. (didaktika FJ)
15:00 -17:00 Culture et civilisation francaise (seminář o všem možném)
17:00 – 19:00 Littérature médievale (středověká literatura)

Samedi (sobota):
Knihovna, nákupy, výlety,…
14:00 – 16:00 Gospel (možná)

Pod mořskou hladinu

Docela vážně začínám uvažovat o tom, že podlehnu přemlouvání kamarádky a přihlásím se s ní na kurz potápění. Na rok to sice stojí 90euro, ale jsou v tom zahrnuté i ponory pod mořskou hladinu. Podobná příležitost se mi už možná znovu nenaskytne. Dvakrát týdně bych se musela podrobit tvrdému výcviku v bazénu, ale za odměnu bych mohla vidět sestřičky rybičky hezky zblízka. Tak nevím...

Krátká zpráva o první výpravě za hranice Perpignanu

Něco takového jsem potřebovala už dlouho. Všechno to začalo, když jsem na jedné přednášce potkala spolužáka Honzu Je to docela legrační. Za tři dny tady jsme se poznali líp než za pět let ve škole. Ve škole jsme se znali jen od vidění a teď jsou z nás kámoši. :o) Takže s Honzou jsme se rozhodli, že cílem naší cesty bude tajemná hora Bugarach a katarské hrady. Nakonec jsme ještě přibrali Sylvu a Petru, ale ty se musely v sobotu večer bohužel odpojit, protože tu s sebou nemají spacáčky. Přemlouvala jsem je, aby s náma zůstaly až do neděle, ale nakonec dobře, že mě neposlechly. Přes den je tu teploučko a slunečno, ale v noci... Přestože jsme spali v Honzově autě ve spacáčcích, tak nám byla trošku zima. V sobotu jsme se tedy podívali na dva hrady. Něco takového jsem nikdy neviděla!!! Jsou nádherné! Jmenují se Quéribus a Peyerpertuse. Obědvali jsme uprostřed vinic a ochutnali jsme výborné, slaďoučké a čerstvoučké hrozny, ze kterých se nejspíš brzy bude vyrábět můj oblíbený "pozdní sběr". Tekuté vínko jsme s sebou měli samozřejmě taky! :o) Pak jsme ještě viděli spoustu malých vesniček uprostřed hor s nezapomenutelnou atmosférou. Byli jsme všichni nadšení a fotili jsme, co se dalo. Počásí nám přálo. Tady je vlastně pořád ještě léto! Užívali jsme si nádherné výhledy na Pyreneje...Mont Canigou apod. No a v neděli hora Bugarach. Na tu jsem se těšila ze všeho nejvíc. Vypráví se o ní spousta legend a tajemných historek. Musím se přiznat, že jsem se trochu bála skřítků! Kolem této hory mají letadla zakázáno lítat, měli jsme tu problém se signálem a úplně nejhorší moment byl, když Honza fotil západ slunce a přišel za mnou s tím, že neví, co to na té fotce je za zelené světýlko v lese (Škoda, že jsme si pak uvědomili, že je to jen odraz světelného spektra od objektivu). Noc taky nebyla moc klidná, protože se vedle nás uhnízdili účastníci místní celovíkendové technoparty. Strkali nám do auta, křičeli, smáli se... Neděle byla nejkrásnější!!! Hora Bugarach nás opravdu překvapila. Byla mnohem větší než jsme čekali. Nahoře jsme viděli kamzíka, spoustu ještěrek, dravců, mladou paní hrající na malinkatou kytarku. Stála na nejvyšším místě hory a zpívala si. :o) My jsme s Honzou zpívali průběžně celý den („Požáry ze čtyř stran, hoří létooooo“ „Aux Champs-Élysées, aux Champs-Élysées! Au soleil, sous la pluie, a midi ou a minuit, il y a tout ce que vous voulez aux Champs-Élysées!“, etc.) Byla to idylka! Široko daleko jen hory a my! Celý den v horách. Škoda, že jsme nemohli zůstat déle…

Bude ze mě africká tanečnice?

Abych pořád nemluvila jen o škole. Je tu neuvěřitelné množství tzv. ateliérů všeho druhu (flamenco, salsa, tango, africký tanec, současný tanec, hip hop, univerzitní rádio, fotografický kroužek, tři divadelní skupiny, gospelový sbor, latinsko-americká skupina, atd.) Řekla jsem si, že vyzkouším všechno!!! Záhy jsem však svoje rozhodnutí musela trošku zkrotit, protože spousta atelierů se mi kříží s výukou. Nicméně danse africaine se mi zatím s ničím nekříží a po první hodině černošského skotačení jsem byla víc než nadšená. Kdo všechno přišel? Willia (Afričanka se vším všudy, kvůli které jsem po cestě s kurzu děsila kolemjdoucí svými zatím!!! neohrabanými pokusy o guinejský tanec Kassa), čtyři vynikající bubeníci, jedna bubenice a zpěvačka v jedné osobě, tři Češky, jedna Indka, pár Frantíků, Belgičanka a šikovná slečna z Namibie (Nambičanka?). Hned v šatně jsem Williu varovala, že jsem naprostý débutant a že můj jediný pohyb v uplynulém roce byl jogging a plavání. Ani na chvilku nezaváhala a pochválila mě, že jsou to vynikající sporty pro dýchání, které budu u afrického tance potřebovat. Ihned mi byla sympatická! :o) Africký tanec je úplně jiný než všechny tance, které jsem zatím zkusila. Je třeba se úplně uvolnit, zout botky a řádit… Většina tanců má také svůj příběh. Willia byla úžasná a moc krásně se na nás (nemehla) celé ty dvě hodiny usmívala. :o)

Střípky z prvních dnů na nové alma mater

Předměty, na které jsem se zatím byla podívat:

Littérature médiévale – středověká literatura, zatím nejlepší seminář, budu si sice muset koupit dva díly antologie francouzské středověké literatury, ale co bych neudělala pro nadšeného pedagoga, který má rád Prahu :o)

Histoire des idées grecques – dějiny řecké filozofie, kam budu určitě chodit, protože vyučující podává neuvěřitelné herecké výkony a již první hodinu mi v mnohém otevřel oči

Civilisation catalane – katalánská civilizace, vynikající seminář o Katalánsku, dozvěděla jsem se, kde všude se mluví katalánky, dostala jsem spoustu tipů na cestování po Katalánsku a dokonce i rychlokurz katalánštiny (Dobrý den, jak se máš)

Psychologie de l’education – psychologie výchovy a vzdělávání, přednáška, která uspala minimálně polovinu amfiteátru číslo 4

Sémiotique de l’image - sémiotika obrazu, zajímavý seminář, díky kterému bych možná konečně mohla porozumět výtvarnému umění

Problématiques littéraires – literární seminář o vybraných dílech francouzské literatury zaměřený na literární postavy jako je paní Bovaryová, Manon Lescaut apod.

Histoire médiévale – dějiny středověku, trochu nudné


Školní i mimoškolní postřehy:

1) můj nový přítel, roztomilý Američan Alex je filosof,má francouzské kořeny a ve volných chvílích čte knihy od Kerouca (možná se také rozhodl najít své předky jako já, a propos četli jste Satori v Paříži? Vřele doporučuju)

2) nejvíc studentů je tu z Číny

3) francouzští studenti nemají „erasmáky“ moc v lásce, protože ovládají francouzskou gramatiku lépe (např. umějí hravě vyjmenovat všechny francouzské slovní druhy)

5) Francouzi mají problémy s římskými číslicemi a nevědí, kdy skončil středověk

6) studenti programu Erasmus tvoří údajně 30%všech studentů Université de Perpignan

7) v noci je Perpignan fotogeničtější než ve dne

8) Češi na rozdíl od ostatních studentů necucají víno v baru po 1dcl, ale objednaní si raději celou bouteille

9) co Čech to muzikant! :o)Zakládáme českou kapelu.

10) zkoušky gospelového sboru se kříží s víkendovými výlety do hor

11) Herbie Hancock bude mít 30.10. koncert v Barceloně

12) celý říjen je v Perpignanu jazzový festival Jazzebre

13) v pokoji jsem dnes našla třetího švába, prý je to tím, že bydlím hned vedle kuchyňky

14) po ránu jsou Pyreneje vždycky pod mrakem, večer se naopak odhalí v celé své kráse

15) Angličanky odmítají ve svém volném čase mluvit francouzsky a mají rádi Amy Winehouse

16) když si k obědu nedáte dezert, dívají se na vás jako na barbara

17) třída plná francouzských studentů je horší než parfumerie

18) konstantní teplota v Perpignanu je 24 stupňů

Nad šálkem heřmánkového čaje

Mám to ale štěstí! Tento víkend mají všechny památky v Perpignanu dny otevřených dveří v rámci Journées du patrimoine. Už po cestě do centra města (z univerzitního městečka je to asi půlhodinka cesty pěškobusem) jsem zvědavě nakukovala do Palais des rois de Majorque (Palác králů mallorských). Je krásný! Nachází se v ulici des Archers (Lukostřelecká). Do téhle uličky jsem odbočila úplně namátkou, protože se mi nechtělo dál pokračovat po rovnoběžné Avenue des Baleares, která byla po ránu dost rušná. Palác lemuje kolem dokola cihlově červená poměrně vysoká zeď. Podívala jsem se také do Cathédrale Saint-Jean-Baptiste a počkala jsem si na visite guidée (komentovanou prohlídku) Le Castillet .
Je to městská brána ze 14.století. Dnes je v ní muzeum Casa Pairal. Čekala jsem na prohlídku, ale nakonec se nás sešlo tolik zájemnců a paní průvodkyně mluvila tak potichoučku, že jsem předběhla všechny nadšené informacíchtivé babičky a dědečky (přestala jsem jim snižovat věkový průměr) a vydala jsem se na soukromou prohlídku muzea. V přízemí bylo 12 apoštolů a Kristus - dřevěné vyobrazení poslední večeře páně ze 17.století v nadživotní velikosti. V prvním patře výstava fotografií. Bohužel jsem si nezapamatovala jméno fotografa. Fotky byly totiž nádherné! Černobílé. Obyčejný život obyvatel Katalánska. Ve druhém a ve třetím patře byly rozličné předměty vypovídající o katalánských tradicích a kultuře. Docela se těším, až se tu bude slavit nějaký katalánský svátek. Myslím, že to bude opravdu zajímavé… Dozvěděla jsem se také, že Le Castillet je symbolem Perpignanu. Ze střechy je krásný výhled na celé město i na Pyreneje. Tam jsem si vzpomněla, že mám v batohu pod všemi těmi letáky, které jsem si nasyslila v Office de tourisme, foťák. Jak všichni dobře víte, neumím moc fotit. Důkazem toho je mimojiné fakt, že mi za pár sekund došly baterky a neměla jsem s sebou náhradní. To by se profesionálovi nestalo, že? :o)
Ve městě jsem ještě viděla: spoustu dětí na jakési akci „Den sportu pro děti“, takže rugby, cyklokros, judo, kolečkové brusle, horolezectví, gymnastika…ukázky všeho možného i nemožnoého a děti lítaly od jednoho k druhému a všechno si chtěly vyzkoušet. Nechtěla bych být v kůži jejich rodičů. :o)
Moc se mi líbil trh starožitností. V Saintes Maries de la mer jsem na takové věci s dětma neměla moc času, ale dneska jsem si všechny ty talířky, hrníčky, sponečky, obrazy, hodinky, knížky, cedulky, skříňky, hudební nástroje,…nenechala ujít a všechno jsem si prohlídla hezky zblízka.
No a prohlídku města jsem zakončila nákupem v Galeries Lafayette. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se nechala milou paní prodavačkou přesvědčit, že cestovní žehličkou si toho moc nevyžehlím a cestovní vařící konvičkou moc neuvařím. Tak jsem si koupila „pořádné stroje“ a uspokojila jsem tak sebe i paní prodavačku. Stálo mě to sice asi 80 euro, ale co? Platí to přece škola. :o) Pyšně jsem se s nimi dokodrcala do svého hnízdečka a teď si tu hezky popíjím heřmánkový čajíček Včera jsem na něj měla takovou chuť!

Taková malá a takový těžký tašky!

Perpignan je nejjižněji položené velké město kontinentální Francie, nachází se na jihozápadě země, 14 km od Středozemního moře, 194km od Barcelony, „co by kostelníkův Honzík třikrát kamenem dohodil“ od Pyrenejí a 1542km od Prahy. Město má 150 000 obyvatel a je správním centrem departementu Pyrénées-Orientales. Jinak patří do regionu Languedoc-Roussillon a chlubí se přízviskem „hlavní město francouzské Katalánie“.
Když jsem se probudila po „příjemné“noci strávené v autobuse a zvědavě vykoukla z okýnka, bylo mi jasné, že nemůžeme být od Perpiganu daleko. Rozednívalo se, všude kolem byly hory, vinice a načervenalá půda, podle které prý kraj Roussillon získal své jméno, neboť roussir znamená francouzsky zčervenat, zrezavět, sežehnout či spálit. Když tu má sluníčko takovou moc, že je od něj země celá červená, jak asi bude vypadat Míša na konci června? Ale to je ještě daleko…
Hned na nádraží jsem tedy schovala bundu. V Perpignanu ji asi ještě chvilku potřebovat nebudu. Vyrazila jsem včera v 10:00 (pro Jiříka a Toma 20:00) z dvanáctistupňové Prahy a dorazila do dvacetičtyřstupňového prosluněného Perpignanu. Zrovna se probouzel, bylo tu kolem sedmé ranní.
V Perpignanu jsem vystupovala jen já, ale myslím, že řidič se i tak pěkně zapotil, když ze zavazadlového prostoru lovil dva největší bagages, na které jsem mu téměř provinile ukázala. „Taková malá a takový těžký tašky!“ „Já už nejsem malá a tohle je na rok, víte?“ Nevyznělo to moc drze? „…a děkuju moc!“ Snad se neurazil. Když já už fakt nejsem malá. Vydala jsem se do úplně cizího města, úplně sama a s úplně nejtěžšíma taškama na světě! Proč se na mě všichni koukáte? Ne, nepotřebuju pomoct. No merci, ça va! Kde je tady nějaký plán města? Hm, tak tam to asi pěšky nepůjde… Taxi! Taxi!
Bože, ať to nestojí víc, než můj měsíční pobyt na koleji. „Vous êtes de quel pays, Mademoiselle?“ Kolik mám vlastně v pěněžence euro? „Dix euros, s’il vous plait.” Tak to jsem to hezky projela… No, ale jsem na místě. Ufff! „No merci, vous êtes très gentil.“ Musím vypadat hodně unaveně, když mi chtějí všichni pomáhat. To už je asi třetí.
Jeden schod, druhý schod, třetí schod, hop…tak tady to je. „Ještě nemáme otevřeno, počkejte si do devíti, prosím. Kufry si můžete nechat zde v kanceláři“ Cha, chá, alespoň se jich zbavím. „Merci beaucoup!“
A od devíti to šlo ráz na ráz. Jedna kancelář - odevzdat papíry, vyplnit papíry, podepsat papíry, dostat papíry, odejít s papíry…druhá kancelář – odevzdat papíry, dostat papíry, dostat klíče, dostat kufry…hledat A126, ptát se na A126, zjistit, že víc A126, najít CA126. V A126 paní uklízečka, čekat na A126, vtipkovat s usměvavou paní uklizečkou, zkontrolovat A126, vyplnit papíry, podepsat papíry, odevzdat papíry, spadnout na postel!
Modlila jsem se, aby byl v mém pokoji internet. Ne, nejsem závislá, je to jediný způsob, jak můžu být v konaktu s těmi, po kterých se mi tu bude tolik stýskat. Všechny sítě zabezpečeny? Vždyť mi říkali, že internet je na všech budovách kolejí… Ale nakonec jsem na to přišla. Můžu se tu připojit přes takovou dírku, do který strčím kabel. Dobře, že jsem ho nezapomněla doma. Ale zapomněla jsem toho hodně…nutně si budu muset koupit ramínka, vařící konvici, něco k jídlu, něco k pití, et cetera.
…
Další kancelář, moc milá paní (Alka Badiane) mě hezky přivítala, vzala mi papíry a dala mi jiné papíry, řekla mi, abych přišla 25.9. v 15hodin na nějakou informační schůzku. Pak mi ukázala budovu Y, kde sídlí fakulta Lettres et Sciences Humaines, kterou jsem si vybrala. Šla jsem se tam podívat, jestli už tam nejsou vypsané kurzy. Hned u vchodu mě někdo zastavil, jestli už prý jsem zapsaná, řekla jsem, že ne a hned jsem dostala papíry, ukazovala jsem papíry, nemohla jsem najít jeden papír, vzpomněla jsem si, že jsem asi zapomněla jeden papír v té minulé kanceláři, vracela jsem se pro papír, ale bylo už pozdě. Kancelář zavřená a já bez papíru. Co si počnu ve Francii bez papíru? Na budovu Y jsem se bez papíru raději nevracela. Měla jsem hlad jako vlk a taky žízeň jako vlk a do cesty se mi čirou náhodou připletla Cafétérias Universitaire, díky které jsem rázem zapomněla na všechny papíry i na ten jeden zapomenutý. A protože jsem taky byla unavená jako vlk, začala jsem hledat cestu k CA126.
Tady je mi dobře. Je to tu takové žluté, pěkně uklizené a měkoučké.. Žmoulám si svoje panini au thon a zbytek vánočky od babičky a chystám se do Hajan, abych se vzpamatovala z dvacetičtyřhodinové cesty autobusem, celodenního papírování a hodinového psaní na počítači. :o)