Taková malá a takový těžký tašky!

Perpignan je nejjižněji položené velké město kontinentální Francie, nachází se na jihozápadě země, 14 km od Středozemního moře, 194km od Barcelony, „co by kostelníkův Honzík třikrát kamenem dohodil“ od Pyrenejí a 1542km od Prahy. Město má 150 000 obyvatel a je správním centrem departementu Pyrénées-Orientales. Jinak patří do regionu Languedoc-Roussillon a chlubí se přízviskem „hlavní město francouzské Katalánie“.
Když jsem se probudila po „příjemné“noci strávené v autobuse a zvědavě vykoukla z okýnka, bylo mi jasné, že nemůžeme být od Perpiganu daleko. Rozednívalo se, všude kolem byly hory, vinice a načervenalá půda, podle které prý kraj Roussillon získal své jméno, neboť roussir znamená francouzsky zčervenat, zrezavět, sežehnout či spálit. Když tu má sluníčko takovou moc, že je od něj země celá červená, jak asi bude vypadat Míša na konci června? Ale to je ještě daleko…
Hned na nádraží jsem tedy schovala bundu. V Perpignanu ji asi ještě chvilku potřebovat nebudu. Vyrazila jsem včera v 10:00 (pro Jiříka a Toma 20:00) z dvanáctistupňové Prahy a dorazila do dvacetičtyřstupňového prosluněného Perpignanu. Zrovna se probouzel, bylo tu kolem sedmé ranní.
V Perpignanu jsem vystupovala jen já, ale myslím, že řidič se i tak pěkně zapotil, když ze zavazadlového prostoru lovil dva největší bagages, na které jsem mu téměř provinile ukázala. „Taková malá a takový těžký tašky!“ „Já už nejsem malá a tohle je na rok, víte?“ Nevyznělo to moc drze? „…a děkuju moc!“ Snad se neurazil. Když já už fakt nejsem malá. Vydala jsem se do úplně cizího města, úplně sama a s úplně nejtěžšíma taškama na světě! Proč se na mě všichni koukáte? Ne, nepotřebuju pomoct. No merci, ça va! Kde je tady nějaký plán města? Hm, tak tam to asi pěšky nepůjde… Taxi! Taxi!
Bože, ať to nestojí víc, než můj měsíční pobyt na koleji. „Vous êtes de quel pays, Mademoiselle?“ Kolik mám vlastně v pěněžence euro? „Dix euros, s’il vous plait.” Tak to jsem to hezky projela… No, ale jsem na místě. Ufff! „No merci, vous êtes très gentil.“ Musím vypadat hodně unaveně, když mi chtějí všichni pomáhat. To už je asi třetí.
Jeden schod, druhý schod, třetí schod, hop…tak tady to je. „Ještě nemáme otevřeno, počkejte si do devíti, prosím. Kufry si můžete nechat zde v kanceláři“ Cha, chá, alespoň se jich zbavím. „Merci beaucoup!“
A od devíti to šlo ráz na ráz. Jedna kancelář - odevzdat papíry, vyplnit papíry, podepsat papíry, dostat papíry, odejít s papíry…druhá kancelář – odevzdat papíry, dostat papíry, dostat klíče, dostat kufry…hledat A126, ptát se na A126, zjistit, že víc A126, najít CA126. V A126 paní uklízečka, čekat na A126, vtipkovat s usměvavou paní uklizečkou, zkontrolovat A126, vyplnit papíry, podepsat papíry, odevzdat papíry, spadnout na postel!
Modlila jsem se, aby byl v mém pokoji internet. Ne, nejsem závislá, je to jediný způsob, jak můžu být v konaktu s těmi, po kterých se mi tu bude tolik stýskat. Všechny sítě zabezpečeny? Vždyť mi říkali, že internet je na všech budovách kolejí… Ale nakonec jsem na to přišla. Můžu se tu připojit přes takovou dírku, do který strčím kabel. Dobře, že jsem ho nezapomněla doma. Ale zapomněla jsem toho hodně…nutně si budu muset koupit ramínka, vařící konvici, něco k jídlu, něco k pití, et cetera.
…
Další kancelář, moc milá paní (Alka Badiane) mě hezky přivítala, vzala mi papíry a dala mi jiné papíry, řekla mi, abych přišla 25.9. v 15hodin na nějakou informační schůzku. Pak mi ukázala budovu Y, kde sídlí fakulta Lettres et Sciences Humaines, kterou jsem si vybrala. Šla jsem se tam podívat, jestli už tam nejsou vypsané kurzy. Hned u vchodu mě někdo zastavil, jestli už prý jsem zapsaná, řekla jsem, že ne a hned jsem dostala papíry, ukazovala jsem papíry, nemohla jsem najít jeden papír, vzpomněla jsem si, že jsem asi zapomněla jeden papír v té minulé kanceláři, vracela jsem se pro papír, ale bylo už pozdě. Kancelář zavřená a já bez papíru. Co si počnu ve Francii bez papíru? Na budovu Y jsem se bez papíru raději nevracela. Měla jsem hlad jako vlk a taky žízeň jako vlk a do cesty se mi čirou náhodou připletla Cafétérias Universitaire, díky které jsem rázem zapomněla na všechny papíry i na ten jeden zapomenutý. A protože jsem taky byla unavená jako vlk, začala jsem hledat cestu k CA126.
Tady je mi dobře. Je to tu takové žluté, pěkně uklizené a měkoučké.. Žmoulám si svoje panini au thon a zbytek vánočky od babičky a chystám se do Hajan, abych se vzpamatovala z dvacetičtyřhodinové cesty autobusem, celodenního papírování a hodinového psaní na počítači. :o)