Leonie je dcera Nathalie...

...a Verča vyhrála láhev slaďounkého muškátového! :)

Už nebudu mluvit v hádankách. Prostě je ze mě zase aupairka. Starám se o desetiletou (jedenáct prý budeme slavit až jedenáctého března) retardovanou holčičku Leonie. Její rodiče se před časem rozvedli, takže bydlí jen s maminkou (Nathalie). Nejdřív jsem se trochu bála, protože s postiženými dětmi vlastně žádné zkušenosti nemám, pak jsem ale pochopila, že všechny děti jsou stejné: hodné (když spí) nebo zlobivé (když nespí). :)

Tenhle víkend se nám vážně povedl! V sobotu jsme všechny tři vyrazily na cyklovýlet k jezeru Villeneuve. Ehm, jenže moje nové kolo (zapůjčené od Nathalie) se ještě před startem zašprajclo a odmítalo spolupracovat. Jeho smůla! Zůstalo v autě samo a já se krááááásně (naštěstí jen osm kilometrů) proběhla.
Neděli jsme strávily na pláži v Canet. Sluníčko svítilo, Nathalie svítila, kamarádka Marie svítila a svítila i Leonie, protože Marie s sebou na procházku vzala všechny svoje psovité šelmy: Oscara, Lilly a Trompette. Já jsem taky svítila, protože Leonie měla písek jen v botičkách a mokré jen ručičky...

Nathalie, Leonie a Monsieur Minou

Nathalie a Leonie jsou moje dvě kouzelné víly, se kterými teď bydlím v jednom perpignanském domečku. Do školy to mám co by kostelníkův Honzík třikrát kamenem dohodil (možná i na dvakrát by to zvlád‘). Je mi tady trošku zima, ale za to si můžu sama. Panelákové děti bývají strašně rozmazlené a já jsem jedno z nich.
Nathalie je původem Španělka, ale podle přízvuku byste nic nepoznali, možná podle očí. Hned, jak jsem ji uviděla poprvé, říkala jsem si, že by ji strašně slušelo flamenco. No a včera se mi svěřila, že flamenco miluje. Tancovala ho pět let. Jenom? To je škoda, ne? – No jo, ale kdo tam má pořád do toho Španělska jezdit? Víš kolik tím člověk projezdí benzínu? Nathalie je víla spořilka.
Leonie spoření nezajímá. Má svůj svět a jen tak někoho do něj nepouští. To si musíte nejdřív zasloužit. Pokud nejste dost trpěliví, všechno je ztraceno. Tahle vílí slečna dokáže přesně vycítit, jak na tom zrovna jste. Na svůj věk (bez měsíce 11) ovládá až neuvěřitelné množství všelijakých kouzel a neváhá je použít.
Ještě někdo tady s náma bydlí! Málem bych zapomněla. Mourovatý Monsieur Minou [minu]. Je to dobrák od kosti, nechá se tahat za ocas a v jídle není vybíravý. Voila, snad jsem na nikoho nezapomněla. Popis prostředí a další podrobnosti příště, už se mi klíží oči a...Monsieur Minou mi mezitím obsadil pelíšek.

Cosy club

Oblíbila jsem si v Perpignanu jeden bar, jmenuje se Cosy club. Ještě před hodinkou jsem tam seděla a popíjela mojito s Philippem a Maike. Philippe hraje na bicí v té kapele, se kterou tu zpívám a Maike je jeho německá aupairka. V Cosy hrála dnes úžasná kapela, asi studenti místní konzervatoře, moc šikovní. Jedna maličká pianistka-zpěvačka (hádali jsme, jestli je jí 13 nebo 14) neuvěřitelně improvizovala. Basák a bubeník byli taky dost mladí a hráli opravdu výtečně. A uvnitř narváno k prasknutí. Tenhle podnik mě vždycky nějak překvapí. Když jsem tam byla poprvé, bylo místo jen na baru. Komfortní červená cosykřesílka a cosypohovky byly plně obsazeny. Tak když už na mě zbyla jen ta nešťastná černá barová stolička, dám si aspoň červené víno, ať hned napoprvé zapadnu, ne? A u překrásného černého křídla seděla taková druhá „Norah Jones“ a číšník mi k tomu vínu přinesl mističku gumových medvídků a jiných roztodivných zvířátek. Cucala jsem tygra za žirafou a poslouchala „Come away with me in the night“ Jenže když jsem se pak tou nocí musela trmácet zpátky na kolej, už to nebylo tak romantické...
Pro zvědace, kteří chtejí vědět, jak to v Cosy vypadá: http://www.lecosyclub.fr/galeriephoto

Po dlooooouhé době

Příroda byla ke mně v mnohém štědrá, ale silné vůle a vytrvalosti mi příliš mnoho nenadělila. Lidé jako já by možná neměli blog vůbec zakládat. Ale je tu Nový rok a s ním nová předsevzetí. Za normálních okolností si je vůbec nedávám, ale pro jednou udělám výjimku a letos si jedno pěkné dám. Mám pro něj dokonce speciální motto: KDYŽ UŽ JSEM SI TEN KOMPOT ZAVAŘILA, TAK SI HO TEDA SNÍM! Aneb budu se vám zase věnovat, moji milí zbylí nejvěrnější tak dlouho zanedbávaní čtenáři. Děkuju vám za potřebné vánoční nakopnutí, bez kterého by to tady už asi navždy zůstalo zpustlé! :)