Nathalie, Leonie a Monsieur Minou

Nathalie a Leonie jsou moje dvě kouzelné víly, se kterými teď bydlím v jednom perpignanském domečku. Do školy to mám co by kostelníkův Honzík třikrát kamenem dohodil (možná i na dvakrát by to zvlád‘). Je mi tady trošku zima, ale za to si můžu sama. Panelákové děti bývají strašně rozmazlené a já jsem jedno z nich.
Nathalie je původem Španělka, ale podle přízvuku byste nic nepoznali, možná podle očí. Hned, jak jsem ji uviděla poprvé, říkala jsem si, že by ji strašně slušelo flamenco. No a včera se mi svěřila, že flamenco miluje. Tancovala ho pět let. Jenom? To je škoda, ne? – No jo, ale kdo tam má pořád do toho Španělska jezdit? Víš kolik tím člověk projezdí benzínu? Nathalie je víla spořilka.
Leonie spoření nezajímá. Má svůj svět a jen tak někoho do něj nepouští. To si musíte nejdřív zasloužit. Pokud nejste dost trpěliví, všechno je ztraceno. Tahle vílí slečna dokáže přesně vycítit, jak na tom zrovna jste. Na svůj věk (bez měsíce 11) ovládá až neuvěřitelné množství všelijakých kouzel a neváhá je použít.
Ještě někdo tady s náma bydlí! Málem bych zapomněla. Mourovatý Monsieur Minou [minu]. Je to dobrák od kosti, nechá se tahat za ocas a v jídle není vybíravý. Voila, snad jsem na nikoho nezapomněla. Popis prostředí a další podrobnosti příště, už se mi klíží oči a...Monsieur Minou mi mezitím obsadil pelíšek.